Neubližujme duchovnem!
Poslední dobou přemýšlím nad tím, jestli není v naší středoevropské společnosti esoterika a duchovno pouze dalším způsobem ubližovat jiným lidem. Jestli obrovské množství esoterických knih v knihkupectvích, množství kurzů jógy a meditací, milion duchovních fór na internetu nejsou pro spousta lidí pouze dalšími ze zbraní, kterými by mohli způsobovat hluboké rány a vytvářet negace. Často se lidé s velkou vervou pouští do duchovních cvičení, studií anebo se začnou věnovat aktivitám v takových společenstvích, a přitom zapomínají na první a nejdůležitější prvek původních duchovních tradic: na neubližování – ahimsá!
Kvůli tomuto principu vznikl vlastně další z velkých náboženství, buddhizmus. Ne že by hinduistické školy zanedbávali náboženskou disciplínu, rituály a asketická cvičení. Při nich se však často zapomínalo na utrpení obětovaných zvířat nebo na nelidskost kastovního systému, výlučné postavení bráhmanů a utrpení nižších kast… A přesto mnozí dnešní vyznavači buddhizmu na princip neubližování zapomínají. Nejvíce se vzdálili od tohoto pilíře buddhistické nauky západní vyznavači evropského zenu, v Čechách linie Františka Drtikola a Míly Tomášové. U těchto „zenistů“ bylo naopak, ubližování vyzdviženo jako hlavní pilíř učení, a to ve jménu „špatné karmy“ těch, kterým se mělo nebo smělo ubližovat, kvůli jejich údajnému „očištění“ od takovéto karmy.
Aby však naše duchovní aktivita byla požehnáním - a ne prokletím! - pro nás i pro lidi kolem nás, je absolutně nevyhnutné aby byla neustále v souladu s principem neubližování! Bez toho bude ovoce jakkoli intenzivního duchovního cvičení, jakkoli pevné meditace nebo jakkoli širokého studia jedovaté. Opravdový pokrok na duchovní cestě je možný pouze tehdy, když si nezatížíme své svědomí ublížením jiným lidem, a také nezůstanou po naší duchovní aktivitě po nás jen „trosky a mrtvoly“, trpící. Možná filozofie „kráčení po mrtvolách“ je běžná při hmotné kariéře, ale ten kdo má duchovní ambice, tímto způsobem nedojde k cíli.
1. Představme si rodinku, kde otec tří malých dětí je nadšeným jogínem, každé ráno vstává ve čtyři, aby v malém bytě zacvičil své dýchací cvičení, ásany a meditaci. Cvičení začne zpíváním ÓM, jak je to přece předepsané. Probudí se malé miminko, které se jen těžko dokázalo znovu usnout v objetí ospalé mámy, která jej nakojila ve tři ráno… Za chvíli je ticho, tak dítě znovu usne. Otec rodiny však zapálí vonnou tyčinku před obrázkem Šivy a svého lidského guru, na co začne druhé dítě, trpící astmatem, kašlat. Rozespalá matka zoufalé hmatá po spreji v šuplíku, aby dítěti pomohla…. Otec rodiny to vše ignoruje (musí se přece umět dokonale oprostit od vjemů okolí, a soustředit se na jógu!) a pokračuje dýchacím cvičením zvaném „bhástrika“… Což zní jako silné funění, a tak se probudí třetí dítě a otrávená manželka, která se celou noc kvůli kojení nevyspala, už nemá naději že se jí to podaří…Když je jogín ve fázi tichých ásan, už kolem pobíhají i větší děti, ale on jim odmítne pomoct zavázat tkaničku anebo vzít z vysoké poličky talíř pro snídani…vždyť je jogín, právě s věnuje duchovnu! Místo toho na ně zařve, ať přestanou mluvit a ať už nešustí s těmi sáčky! Protože on přece cvičí!
Takové „duchovno“ pouze ubližuje, od první chvíle cvičení až do konce. Celá rodina trpí sobectvím takového člena.
2. Anebo si představme vegetariánku, která cvičí jógu a nechce zabíjet žádné živé tvory. Den co den připomíná na společném obědě se svými kolegy, že právě se zakousli do mrtvoly, a kolik utrpení je způsobeno právě kvůli jejich choutkám. V čemž má samozřejmě pravdu, ale tuto pravdu znají i ostatní, nejsou o nic méně informováni, ale zvolili jinak. Agresivita, kterou však vegetariáni hlásají „neagresivitu“ (ke zvířatům), je zarážející. Přesto málokoho napadne, že je to také jednou formou ubližování, zbytečného vytváření špatného svědomí, pocitu, že jsme všichni co sníme maso přímo vrahové, vyzdvihování se nad ostatné…
Ublížení křesťanským misionářstvím známe všichni. Drzost, obtěžování, varování, že se dostaneme do pekla pokud se včas neobrátíme ke Kristovi… Není to nic, co by kohokoli skutečně mohlo vést k Bohu, k lásce, k dobru. Sekty – západní i východní – mají tento druh ubližování skoro v programu práce.
3. Anebo si představme ženu, která má úžasného manžela, milující vyrostlé děti, jedno vnouče. Avšak v době přechodu ji „přeskočí“, a stane se „jogínskou“, ctitelkou své guru, začne hledat „To“, „Nadjá“ atd.. Nakoupí milion knih, denně medituje několik hodin, a manžel se jí najednou zdá příliš materialistický, nudný, nechápe ji. Rodinu zanedbává, vnoučata nemá kdo pohlídat. O třicet let mladší učitel meditace, kterého přednášky nadšeně navštěvuje i když jsou na druhém konci republiky, je pro ni ten pravý! Vášně stárnoucí ženy, které ujíždí vlak, nebadaně transformuje v „duchovní oddanost“ svému idolu a ve vášnivou touhu k osvícení… Ten ji však ve jménu duchovna není schopen říct přímo, že s ní nechce chodit, a tahá ji za nos, pořád jen že má více meditovat, najít „To“, „Být V Přítomnosti“…Ona chudák žena je po uši zamilovaná, touží a uctívá, a odkládá manžele, děti, vnuky…všechno kolem ní, celá rodina ji chce jen zle, nechtějí aby se osvítila…. Tak léta nadšeně medituje, navštěvuje svůj idol, a stále nedošla naplnění…Bludný kruh hraní se na duchovno nikdy nekončí, protože falešný guru není schopen říct do očí, že kdyby byla o třicet let mladší, tak možná, ale že prostě je na něj příliš stará, a tak se vymlouvá na to, že on sám chce žít v celibátu, že ho zajímá pouze duchovno. A falešná „žákyně“ se obává i sama sobě přiznat, že ji nezajímá ve skutečnosti duchovno, ale hledá pouze nový mužský objekt úcty, o který by se jako žena mohla emočně opřít.
V našich západních esoterických spolcích je mnoho takových vztahů mezi muži a ženami, založených na sebeklamu že se jedná pouze o duchovní přitažlivost, a vytváří se rušivé víry nenaplněné sexuální a emoční touhy. Obě strany hrají před sebou i před druhými divadlo svatosti a celibátu, zatímco v hloubce svých myslí i podvědomí to bouří nekontrolovanými vášněmi.
Představte si teď společnost, vytvořenou kolem autority, která vede veřejné meditace a píše knihy. Jsou tam ženy i muže. Vytvářejí se vztahy. Autorita některé autorizuje, některé zakáže. Přece ona autorita ví, který vztah bude mít duchovní ovoce, a který ne! Jako kdyby sex některých lidí by byl „čistější“ než sex jiných. Vztahy se roztrhají, vytváří se bolest, kvůli duchovní autoritě se stěhuje, chodí na potrat, hádá se…jen aby vše bylo, jak to duchovní vůdce vidí, že je „dobré“… Apropós: je to ještě pořád duchovno, když se takto komukoli ubližuje?
Existují „duchovní“ lidé, kteří si myslí, že ve jménu duchovna je správné ubližovat svým bližním a cizím lidem. Protože duchovno je prý důležitější, anebo protože i takové ubližování je vlastně dobrem pro ty, které jsou jeho obětí. Mávají (špatně pochopeným) zákonem karmy, anebo vděčnou tibetskou legendou o Milarepovi…
Já se však ptám: je možné přinášet dobro lidem, pokud jim nejprve musíme udělat zlo?
- Proto se zamysleme, kdykoli naše duchovní aktivita může ublížit třeba i jedinému člověku: je správné, abychom ji dělali právě tehdy, právě tak a právě tam?
- Je učení, které vyznáváme, příjemné a přínosné pro ty, kterým o něm mluvíme nebo píšeme? Pokud ne, měli bychom si jej nechat pro sebe, a místo teoretizování být lidem požehnáním a přinášet klid.
- Aktivity, které patří do široké škály „duchovna“ můžou rušit okolí, rodinné příslušníky, vytvářet v nich negativní city, zlobu, závist, odpor, třeba i výčitky svědomí. To vše není nic duchovního, proto bychom se měli snažit nikoho nerušit svými duchovními cvičeními.
Toto jsou jen střípky z nejčastějších scénářů duchovního života běžného hledajícího. Extrémů se už však dopouštěli někteří pseudoguruové české duchovní scény.
Zapamatujme si: žádná nauka, pokud vyznává nebo dopouští ublížení jiným tvorům, nepochází od Boha a nepovede k Němu! A žádná individuální disciplína, praxe nebo meditace, která vytváří utrpení jiným bytostem kolem nás, nepochází od Boha a nepovede k Němu! Pokud se tak děje, měli bychom přehodnotit co děláme, jak děláme a proč děláme.
