Po pádu z ráje
Lidé však nevěděli nic o tom, v jakém prostředí se ocitnou. To jim už jednou napověděl Bůh při pádu z ráje. Táhnou na východ za vyšším smyslem života než je život pozemský. Tento vyšší smysl života je každému člověku skryt, a proto se lidem stává, že si řeknou: Vybudujeme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi." Toto přerůstání sama sebe je základem vtělenosti každého člověka - ať do pozemského stavu nebo do stavu ráje - a podobá se vztahování lidských sil k nebi, ke stavu daleko vyššímu, než na kterém člověk žije.
"Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé = zemi."
My už víme z vyprávění o pohybu lidí v rajské zahradě, jaký význam mělo pojmenování čehokoliv nějakým jménem. Skrývalo se za tím nebo ještě lépe řečeno, znamenalo schopnost ovládat i při pocitu oddělenosti.
(Byl bych rád, kdybyste tomu pojmenování rozuměli také takto: Když mně maminka po operaci za vědomí chtěla smířit se světem, ve kterém jsem se vždy znovu učil žít, dala mi do ruky, z návodu lékařů, hračku, se kterou jsem si byl zvyklý hrát už před operací. Tehdy před operací měla pro mě jméno v tom smyslu, že to byla má hračka a já jsem ji při hraní tímto třeba jen chvilkovým přivlastněním, ovládal. Takovým způsobem si učinili lidé jméno. Nebyli rozptýleni po celé zemi, rozumějte po celém stavu pozemského vědomí.)
Ne tedy vládnout tak jako vládne Bůh bez pocitu oddělenosti od stvořeného, ale aspoň tak "že se člověk nerozptyluje po celé zemi," nýbrž jde za svým osobním cílem, vyčleněným z povšechnosti. Toto náhradní plnění moci Boží má mnohé následky, z nichž, hlavní je vyjádřen zde na tomto místě Genese velmi srozumitelně:
Bůh řekl: "Lidé jsou jedním lidem a všichni mají jednu řeč." Kdybychom řeč Boží zde přerušili, vzbuzovali bychom chybný dojem, že Bůh lidem tuto jednotu nepřál. Ale je tomu takto: jednota na kterémkoliv nižším stupni, než je jednota ve svobodném věčném životě, je pouze znakem dozrání určité úrovně, nic více. Už jsme si vysvětlili dozrání stavu ráje, teď si vyprávíme o dozrání lidí po potopě ve stavu pozemském. Toto dozrání má následek, o kterém Bůh mluví takto:
"Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli." I rozehnal je Bůh po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Bůh zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.
Tentokrát komentář k ekumenickému vydání Bible je velmi důležitý: Hebrejská slovní hříčka zmatek - zmátl; akkadské Bab-ili značí Bránu Boží.
K tomu se dá říci, že Brána k Bohu, ke svobodě, nepozůstává jen z úspěchů nebo z pocitů uspokojení, a zvlášť to ne, nýbrž i z omylů, kterých se člověk dopouští na této cestě vzhůru. Kupodivu jedna z největších překážek na této cestě zdola nahoru je uspokojení na kterémkoliv stupni. Anděl v Goethově Faustu praví, že kdo se nepřestává snažit, ten má právo na spásu a dostává se ze školy ďáblovy do školy Boží. Velice správně se zde mluví v Genesi také o proradné expansi osobní vůle za mez pro ni určenou. Osobní vůlí nelze zbudovat věž sahající do nebe. Osobní vůle musí umět též pokorně sloužit pozemskému životu. Zdůraznil to Pán Ježíš celými třiceti léty svého pozemského života. Nezůstal trčet v pohodě, kterou dosáhl za třicet let. Sotva se s ní rozloučil, už ho čekalo daleko těžší rozloučení s učedníky. Dá se obecně říci, že čím výše člověk stoupá, tím mu větší hrozí nebezpečí, že se zabydlí na některém vyšším stupni. Víte, že v Jordánu bylo slyšet hlas z nebe o Ježíši: "Tento je syn můj milý, v němž se mi zalíbilo." A ďáblova odpověď na toto poznání zněla jako pokušení: "Jsi-li syn Boží, učiň to nebo ono." A Ježíšova odpověď na toto pokušení byla: "Jen Bohu sluší sloužit. Odejdi satane!" Pak čekalo Pána Ježíše, aby ještě dokonale vnitřně umřel, nikoliv jen v těle, ale i odevzdáním svého ducha. Jen když tohle vše provedl, mohl vstát z mrtvých, seslat učedníkům lidským vlastnostem, svůj pokoj a poslat jim Ducha svatého.
(Nebudu moci nikdy být dost vděčen lékařům, že ukázali mé vůli, kde je její místo a mez. Zasahujeme-li vůlí dále, než kam ona může dosáhnout, stává se Babylonskou věží. Taková věž postavená z vůle lidské je v očích Božích maličkostí. Víme, v jakou obludnou věž vyrostla v očích Jidášových drahocenná mast vylitá na Ježíšovu hlavu a vyústila do zrady. Lidé při stavbě věže mysleli jen na sebe a tím se stávali malichernými. Apoštolové Páně po seslání Ducha svatého přestali se bát a přestali myslet na sebe a mysleli jen na Boha a na bližního. Dali průchod Boží vůli a svou osobní vůli ji pokorně podrobili. Svatá Terezie v Hradu nitra rozlišuje nižší stupně duchovního vývoje, při kterých lidská vůle smí být ještě dominantou. Ale praví, že těmito stupni se teprve připravujeme ke vstupu do vyšších stupňů, na kterých je dominantou vůle Boží. Nedovolíme-li Bohu, aby pak stále více za nás jednal, nedostaneme se k takové dokonalosti, jakou byla proslulá svatá Terezie, protože jejíma rukama pracoval Bůh a jejíma nohama chodil Bůh. Chceme-li na vyšších stupních prosazovat svou vůli, tak jak jsme ji prosazovali - a třeba s dobrým úmyslem - na nižších stupních, zastavíme vývoj. Lidé se chtěli přednostně svou vůlí dostat do nebe. Vzpomeňme si, aby se nestalo ani to, že by se lidé vrátili do ráje, postavil Bůh anděly s plamenným mečem před ráj, mezi člověka a ráj. Totéž se dělo už na vyšší úrovni a už při větších ambicích lidí při zákroku na stavbě babylonské věže. Proto mluví Bůh zase v množném čísle o sobě a o svých silách: "Sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli." Napadá vám asi, že Bůh vnáší Zmatek, Bab-ili do lidského nitra jednotlivce, aby člověk pozbyl vůli tam, kde s ní chybně zachází. Už dvakrát v tomto století stavěl člověk svou vůlí babylonskou věž, a vždycky byl nemilosrdně sražen zpět. Tohle nám jistě neuniklo, ale ne dost radikálně se stavíme proti sobě, když i nejvyšší věci chceme provádět svou osobní vůlí. Správně praví Angelus Silesius v Poutníku cherubínském." Zbude-li ti třeba jen špetka tvé osobní vůle, nevejdeš do království Božího.")
25. 11. 1990
(Následuje pohádka pro Martinku, a ta už bude závazná do té míry, jak ji pochopíte. Dosud šlo o postupný pád zhora dolů, o kterém jste možná věděli velmi málo nebo jen pohádkově. Ale teď půjde o skutečnou evoluci, při které musíte být bdělí, jak požadoval Pán Ježíš, když po podobenství o deseti pannách mluvil o konci světa. O ten jde, o nic méně.)
(Následují pohádky pro Martinku. Než přijde řada na ty zavazující, předešlu minimálně dvě pohádky pouze informující. První z nich Pohádka o tom, na co jsme neměli zapomenout, a druhá Pohádka o tom, na co jsme museli zapomenout.
Možná, že bude nutno předeslat jednu nebo dvě další pohádky, než se dostanu k návodu, myslím k závaznému návodu. Je také dost možné, že se k tomu návodu vůbec nedostanu, protože dobře vím, že samotný návod nestačí k tomu, aby se podle něj člověk mohl zařídit tak, že by šel bezpečně životem k věčnému cíli a že by se jím neminul ještě v době zralého věku, a nikoliv až při dožívání ze zbytku tělesných a duševních sil. Návod, ke kterému vedu čtenáře, není závazný proto, že si člověk umínil podle něho se řídit, ale proto a jen tehdy, když si člověka získá svou vnitřní silou tak, že nemůže od něho ustoupit a musí ho plnit i proti vlastní vůli, zkrátka když se snaží o to, aby jej naplnil skutkem, to především, před vším ostatním, jak požadoval Pán Ježíš od svých učedníků, aby hledali království Boží především, neboť jen tak jim bude vše ostatní přidáno. Ale to ostatní přidané není záležitostí vypočítavosti, nýbrž štědrostí Ducha, který si přeje nám všemožně usnadňovat Cestu, pokud po ní vědomě kráčíme. Ale vědomé kráčení po cestě se samotnému poutníku často nejeví jako pokrok, protože z Milosrdenství Božího vždycky z větší části nesmíme vědět, co děláme vedle toho, o čem víme, co děláme. Kdybychom všechno věděli, co děláme, byla by naše Cesta oloupena o ten druh oběti, kterou neprovádíme pro sebe, nýbrž pro celé stvoření Boží ve smyslu jeho Cesty. Neumíme-li totiž milovat bližního jako sebe sama, nedorostli jsme do radostného spolužití s celým vesmírem, cítíme se oddělenými od všeho možného. Málem by se jedna naše ruka cítila oddělena od druhé ruky. Smysl tohoto pocitu oddělenosti totiž je "aby levá ruka nevěděla, co dělá ruka pravá", abychom obdarovávali bez nároků pro sebe, a ne abychom v sobě představovali pocit oddělenosti.
