O soustředění
K. Makoň: I kdybych se uměl nejlépe soustřeďovat, ale s myšlenkou dobýt si tím království Boží - tak je nedobudu. Protože v okamžiku, kdy se dostanu k vrcholu svých možností vůle, bude se se mnou dít toto. - Jestliže je moje touha taková, že se s ní spojím a nic jiného si nepřeji než jen spojení s Bohem, tak Bůh, ve své lásce, mne navštíví tím způsobem, že mne zbaví mého vlastnění chtění. On to udělá za mne, ovšem toto jsem zažil já. Nemohu vám doporučit, abyste na to čekali, protože většina lidí, u kterých jsem poznal, že zažívají totéž - strachy z toho utekla.
Jsou totiž hrozné stavy, kdy je člověku upíráno, aby se dostal do toho, aby získal nebo nabyl to, po čem jedině toužil, aby nabyl život věčný. Je to strašné, když je mu to před jeho zraky bráno - i s tím dosavadním životem. Několikráte jsem byl svědkem, že jsem nejen nedosahoval život věčný, ale že i tento život mně byl brán. To odpovídá přesně tomu, co Ježíš Kristus řekl - "Kdo neztratí (chyba) - nenalezne jej." A to jsem si dobře neuvědomil. Co je to ztratit tento život? To je celkový konglomerát, takový veliký balík druhů přání, chtění, touhy po vlastnění. To uchopení něčeho, to ztratit a tím zase zemřít - vnitřně. Všechny svoje tužby, všechno to, co chci na tomto světě dokázat. A to musím momentálně bez ohlédnutí provést. Při tom ale, mám-li zemřít vnitřně, jedině přes tu smrt se to dá provést. Tak nesmím - okamžitě nabývat. Tam je mezera, tam je mezera smrti, která je vyjádřena třemi dny, kdy pobýval Ježíš Kristus v hrobě. Tam je taková mezera, tam je mezera na nižším stupni, mezera menší, nižší, třeba půl hodiny, hodinu, ale mezera tam je. Dokud se neodnaučím nic nechtít v tom rozhodujícím okamžiku soustředění, tak to nevede ke spojovacímu stavu, to znamená odcházím z této koncentrace jenom osvěžen, ale - nic víc!
Chci vás právě přes toto - velice těžké úskalí - převést! Znovu se obracím k jednomu onomu podobenství Ježíše Krista o dvou slepcích (ale zjednoduším to, říkal jsem to už posledně). Slepec křičel a volal a chtěl býti uzdraven. Znovu říkám, že takto to musí být. V té koncentraci si musíte upřímně přát celou svou podstatou - s Bohem se spojit. To je pravý předpoklad. Druhý předpoklad - metoda, systém - kterým to děláte - nesmí nijak zastínit vaši touhu. Jakmile ta metoda se stane účelnou, což znamená, snažíte se ztratit všechny postranní myšlenky, vymýtit vedlejší odbočující myšlenky. Kontrola zde je správná, tím se však dostáváte úplně na scestí v koncentraci. Tam to dál nevede, to je další věc, kterou musíte vymýtit!
A třetí věc je - umět odstoupit od jakékoli touhy. Potom to nejde. Musím se prostě dostat do toho konce a od toho konce je přímá cesta, bezprostřední cesta k vyprázdnění. Zatím začnu tímto momentem, protože to je moment velice důležitý, který zatím nikdo z mých přátel nepochopil. Byli byste první, kteří by to pochopili. Už jsem se tisícekrát snažil, aby to lidé pochopili (já to také nikdy nepochopil). Mluvím však ze zkušenosti a vím, jak to probíhalo, tak proto vám tu zkušenost mohu popsat.
Ku příkladu: snažil jsem se o písmenkovou koncentraci na jméno Boží a mně to pořád nešlo. Věnoval jsem tomu všechnu svoji vůli a mně to pořád nešlo, bylo to marné. Jestliže si něco zamanu, a ono mně to nejde, nechám toho, odevzdám se Bohu, nechám to na rozhodnutí na vůli Boží - ať rozhodne On. Těmito třemi větami, které tady pronáším - tímto příkladem - jsem zmařil sílu toho svého předešlého rozhodnutí. Musím dovést věci až do vrcholu v soustředění se a ne uvažovat - "Já jsem neschopen", nebo "Ono to nejde", nebo "Co ty myšlenky tady dělají", nebo "To asi není správné soustředění".
To všechno, když tam uložím, mezi to, a mezi to odevzdání, tak to odevzdání není tím pravým odevzdáním v tom pravém smyslu. Je to oslabeno o to - sjednocení celé bytosti - v tom soustředění.
Toto soustředění, bylo-li opravdu poctivě děláno, bylo vlastně sjednocení celé mé bytosti - do aktu soustředění. A jestliže k tomu přijde nějaká úvaha - že je to k ničemu - tak to sjednocení bytosti pozbydu. Moje bytost přestane býti sjednocena tím mým úsilím. Tam nepatří žádné hodnocení, žádná kontrola, nic. Jakmile udělám všechno klidně, co jsem mohl pro Tebe udělat, zastavím - beze slov zastavím onu činnost. Toto musím natrénovat. Bezeslovně zastavím svoji činnost, odevzdám bezeslovně Bohu. To znamená - zůstat prázdný, to je zlomek jedné vteřiny, ale když to vydržíte, tak je to lepší než 20 let trvající koncentrace. A v tom nepřeháním. Tento moment vystihnout prvně - tento moment vás převede přes propast smrti!
Uvědomte si, že kdybych neměl své vlastní zkušenosti, že bych nemohl takto mluvit. V koncentráku, když mě chtěl ten gestapák zabít, tak jsem musel "hodit přes palubu" i ten strach před smrtí, který jsem měl - pochopitelně. Avšak i tu cestu, kterou jsem před tím dělal, bez přemýšlení, proč je to, to jsem zapřemýšlel před tím - a k ničemu to nevedlo. Já jsem prostě ode všeho odstoupil, odstoupil jsem bezeslovně. To bylo prosté, jednoduché odstoupení.
Na tom nejtěžší je to, že my nejsme tak jednodušší a že ta situace naše není tak naléhavá - nikdo nám rukou nenaznačuje, že by nás zabil, abychom museli od tohoto života odstoupit. Ale byl bych rád, abyste mne pochopili, že toto je podstatná část toho soustředění, která musí míti dvě složky.
1. - dát ze sebe všechno, co do toho dát mohu a
2. - také bezeslovně se odevzdat - třeba na vteřinu.
Když to zase vede k nějakému topornému civění, znovu začít klidně se soustřeďovat. Proč přerušuji soustředění? Protože to nikam nevede a ono by mě to uklidňovalo. Dostaly se tam myšlenky, které tam nepatří. Dostaly se tam myšlenky v prvních dvou vteřinách, tak to soustředění přeruším již za dvě vteřiny - tím vyprázdněním. Klepám, pořád klepám. Mezi každým klepáním je mezera ticha. Když klepám, tak to není soustavný zvuk. Kristus to krásně vyložil. "Klepejte", to jest to podstatné v tom soustředění. My si to neuvědomujeme, že ve výrocích Krista jsou bezvadné návody na soustředění. - "Klepejte!"
My se neumíme soustavně soustřeďovat. Ale umíte-li se v tomto světském životě na cokoli soustřeďovat, tak se umíte soustřeďovat na věci duchovní, ovšem jen na chvilinku, strašně krátkou dobu. Je důležité, abyste do toho šli celou svou bytostí, abyste si nemysleli, že je to jenom naše povinnost. Prostě - svou touhou dojít do království Božího. Když to nejde - nehodnotit. To poznáte, když to nejde - odstoupit a znovu zase začít - odstoupit a tak se to zase bude podobat klepání. Klepání se začne prodlužovat, tím se vám ale začne prodlužovat dech. Ale to nemusíte sledovat, o dechu nesmíte nic vědět. Jakákoliv kontrolní myšlenka se zakazuje - to je potom soustředění na dech a to je vlastně dvojí práce a to nevede ke spojení s Bohem. Dech je věc časná, to není věc věčná. Dýchá se jenom tam, kde existuje čas a prostor. Za časem a prostorem se nedýchá. Čili, když se budete soustřeďovat, tak nebudete také dýchat. Ovšem, ne abyste chtěli nedýchat - to přijde všechno samo sebou. Nebude vám špatně, že by vám scházelo ono dýchání, naopak, nebudete potřebovat dýchat, ale když si to potom uvědomíte, že nedýcháte a že jste ztuhlí, tak vám potom bude dodatečně špatně.
To je podstata věci, kterou vám nyní znovu vyložím - na příkladu tohoto jednoho slepce. Když ten slepý tam křičel na tom rohu, že chce býti uzdraven - to je právě to, co máte dělat. Vy všichni chcete být uzdraveni ze smrti, ke které jdete. Všichni tam kráčíme, každý svým způsobem, dle svého věku a podle svých možností. A my tam dojdeme, o tom není pochyby. Jestliže chcete býti z této nevědomosti - z tohoto zničení uzdraveni, tak máte na to plné právo. Pud sebezáchovy není špatná věc, to je výborná pomůcka. O to se můžete opřít, to je jedno o cokoliv. Maří Magdalena se také opírala o špatný život a vyšlo jí to, ale musela s tím umět "praštit".
Když chci nyní promluvit o tom slepci, tak říkám - ten slepec tam křičel, ale když Ježíš Kristus se začal nad ním smilovávat a zeptal se ho: "Proč křičíš?" ačkoliv dobře věděl, proč křičí - ten slepec odpověděl: "Chci vidět!" Co Ježíš Kristus na tom slepci způsobil? Způsobil, že slepec zapomněl na všechno ostatní a zbyla v něm jediná touha - chtěl vidět. K této vůli se celý sjednotil a od tohoto okamžiku nebyl ničím jiným, než člověkem, který chce vidět. Toto musíte ve svém soustředění dokázat! Musíte býti člověkem, který chce žít s Bohem, chce poznat Boha, chce být věčným, který chce Jej milovat.
Ze začátku svých prvních let šel jsem za tím - že jsem Jej chtěl milovat. Neuměl jsem to, ale chtěl jsem Jej milovat. Chtěl jsem Ho milovat především - více, než cokoliv jiného. A to mě dovedlo do toho koncentráku. Chtěl jsem Jej milovat, ale nevěděl jsem , že bych měl od této skvělé věci odstoupit. Myslel jsem si, že by to ani nebylo hezké a že to není ani potřebné. Proč také? Protože když něco chci, tak je to jen dosahováním - ale dosahováním se ničeho nedosahuje. To se tam nedojde. Neboť dosahování je pouze začátek něčeho - toto je věčné. Když tam někdy vstoupíte, do tohoto věčného života, tak zjistíte, že kdybyste si stokrát přáli, nedosáhnete, protože je to dosaženo. Protože jste vlastně věčnou bytostí. Vždycky jste byli - nikdy jste nezačali být věční. Takže, když na otázku - kdy jsi začal být věčný (odpoví někdo tehdy a tehdy)..... - můžete si být jisti, že to tázající nezažil. Protože jakmile to zažil, tak si uvědomil, kdy to bylo, ale neuvědomil si, že "je věčný". Zde si člověk uvědomí tuto větu: "Dříve než Abraham byl, já jsem" - "Já jsem" - každý z vás jest. A to je nejlepší důkaz, že jste se spojili s Věčným životem, že jste objevili v sobě věčný život, který nás již nikdy neopustí, který je neustále ve vašem vědomí. Není to stále ta věc paměti, to již je věc přetékání - přetékání do věčnosti, které vás již do smrti neopustí - po tomhle zážitku. A to bych právě chtěl, abyste dosáhli, ale tím slovem "dosáhli" - se vyjadřuji špatně, to se vysloviti nedá.
Vrátím se opět k tomu slepci. Ten slepý, když sjednotil ve své vůli chtíti vidět, tak to bylo vše, co mohl ze své síly udělat. Pak musel tu přeměnu toho slepého na vidomého přenechat Ježíši Kristu. A to byl moment odevzdání. Vy si musíte přát vidět - to říkám symbolicky - ale musíte také v tom okamžiku, když si to přejete, opravdu celou svou bytostí odevzdat nebo svěřit tu proměnu nesmrtelnému Ježíši Kristu, který je ve vás. Je to lhostejné, zda-li to berete osobně či neosobně.
A jestliže to udělal tento slepec, tak mohl býti uzdraven. Kdyby byl pořád jenom křičel, kdyby pořád jenom toužil "uzdrav, vyléč mne z mé slepoty", pak by ho Ježíš Kristus musel napřed zabít, aby přestal křičet. Jiným způsobem by to bývalo nešlo. Nemůžeme říci, že ten slepý pořád řval. To můžete udělat vy, to je také podobný návod na to soustředění.
Co je to, to klepání, to, bohužel, nikoho a nikomu nenapadlo, když to četli. Mně by to bývalo také nenapadlo. Nemyslete si, že jsem nějaký genius. Všechno toto jsem dostal proto tam, když jsem odevzdal svůj život v koncentráku. Tam jsem se takový detail dověděl, že toto je podstatou všech obtíží, které člověk má v tomto životě, že se neumí takhle bezprostředně se odevzdat. Ježíš Kristus to ukazuje - od začátku poznání svých učedníků - k sobě. Oni museli zanechat svůj dosavadní život a šli za ním.
Neohlížet se! V té chvíli vyvrcholení soustředění život mu odevzdat. – konec citátu.
Mohu již jen vyslovit přání, abychom co nejlépe pochopili, co nám zde Karel Makoň nabízí a aby Boží pomoc stála u nás, až se budeme pokoušet takto provedenou koncentrací odhalit svou věčnou podstatu. A nevěřme slovů, že už tím jsme a nemusíme o nic usilovat. Kdo o nic neusiluje, nic nezmění. A my potřebujeme změnit svůj stav ze Smrti do Věčného života. Mějme tedy dobrou vůli a pomoc Boží nám přijde naproti.