Jak tedy dál?
A tady je závěrečná část výňatků z knihy Alana W. Wattse „Cesta Zen“ doplněná komentáři Karla Makoně. Cituji Makoně: Zastavím se u Bankeiova výroku: "Máš-li i nejmenší přání být lepší než jsi, trváš-li na hledání čehokoli, stavíš se proti Nezrozenému".
Mohli byste si myslet, že Bankei tedy vůbec nechtěl zlepšit duchovní situaci člověka a chtěl ho nechat takového jaký je. Tak tomu však nebylo. Vychovával sice své žáky bez šablon, bez koanů apod., ale vychovával je, snažil se je zlepšit. Citovanému výroku můžete porozumět jen tehdy, když víte v jaké souvislosti byl pronesen a ke komu. A pak je dobře vědět, že je pronesen k tomu, kdo má být zbaven v poslední fázi vývoje úplně vlastní vůle, protože ta, i když je nejvznešenější, stojí proti Nenarozenému. Úplně ve shodě s výrokem Angela Silesia: "Kdybys měl třeba jen špetku toho, co se dá nazvat vlastní vůlí, nevejdeš do království Božího." Kdo to zažil, jistě mu dá za pravdu. V určité fázi vývoje člověk jakoukoliv vlastní vůlí provádí jen opozici a zbavuje se klidu, bez něhož nemůže vejít. Přesto by bylo dobře, kdyby mudrci typu Bankei byli ohleduplnější vůči začátečníkům, kterým by mohli vzít vítr z plachet.
Co bych tedy radil: aby ten, kdo nedočerpal dosud všechny prostředky vedoucí k osvobození, ať je to sebezlepšování nebo meditace, soustředění a modlitba, všech jich používal s veškerou svou vůlí. Avšak neuspěje-li, aby jen právě tak celobytostně odstoupil od své snahy a vyprázdnil se tak od sebe, zapřel tímto způsobem sebe. Nezneklidní-li se tímto odstupem od všeho, co je mu posvátné, a nepustí-li se do opačného, třeba např. do nemravného života, ať posečká bez očekávání čehokoli. Jakmile by při tomto očekávání začal tupě civět, nechť se znovu pustí do působení svou vůlí a ať v dohledné době, dokud je v něm minulý odstup ještě živý, celou akci znovu opakuje. Tomu říkám "klepejte". Naučí se klepat bez očekávání (vizte chromý u rybníka Bethesdy) a ustávat bez očekávání a plně se zapojovat celou svou osobností do obojího. To bude pro vítězství stačit. Rozviklá celou pevnost svého já a ona se začne drobit, až se odhalí dno věčnosti. Vždyť nejde o nic jiného než o to, aby člověk sebe, svůj nepravý obsah já, dokonale přelstil a obsah vypáčil. Buďte však přitom pružní podle Lin-čiho a ne strnule stereotypní až do zmechanizování toho, co konáte (rozlišujete mezi zmechanizováním a spontánností?). To by byla největší chyba, které byste se mohli dopustit. Nestačí jen znát spasitelský příslib Kristův.
Ještě k umělému triku hlasatelů pokání: katoličtí kněží si stěžují, že do zpovědnice opakovaně přicházejí lidé s tímtéž hříchem, kterého se nedokáží zbavit i po opakované zpovědi a rozhřešení. Zpověď u těch lidí se podobá braní prášku proti bolestem hlavy. Ony sice neléčí příčinu bolesti, ale na chvíli zbavují bolesti. V tom čase, kdy člověk nepociťuje bolest, tělesný i duševní organismus si přece jen odpočine, a může se dokonce stát, že najde snáze prostředky k léčení příčiny bolesti. Jsou však případy, že některému člověku jsou ve zpovědi hříchy opravdu odpuštěny v tom smyslu, že se k nim už nevrací. To považuji za velmi účinné odpuštění hříchů. Tato změna patří do oblasti "zázračného". Ježíš řekl, že odpustit hříchy je větší zázrak než někoho uzdravit. Nemáme však nikde přímé zprávy o tom, co běžné odpuštění hříchů Ježíšem znamenalo, co způsobilo v životě člověka. Ježíš však řekl svým učedníkům, že komu oni odpustí hříchy, tomu odpuštěny jsou. Máme však velmi instruktivní zprávy o velkolepém odpuštění hříchů, které provedl Ježíš na Šavlovi, při jeho obrácení na víru před Damaškem. Šavel - obrácený Pavel dělal něco zcela jiného než před obrácením a měl schopnosti a vědomosti, které před tím neměl. Tady bychom tedy s podobenstvím o olovu v botách nevystačili. Sám na sobě jsem zažil účinky generální zpovědi, a ty pociťuji po 53 letech ještě dnes, a nemohu se mýlit, protože po té zpovědi jsem byl jiným člověkem a zůstal jsem jím. Kdybych tu rozebíral příčiny, popsal bych mnoho stránek. Zmíním se jen o "zázračných" účincích zpovědí pátera Pia (zemřel v r. 1968). Z jeho zpovědnice odešla řada lidí úplně změněných a takovými dodnes zůstávají. Viz Winovská: Život Otce Pia. Přeložil jsem do češtiny.
Zařadil-li Ježíš odpuštění hříchů do zázraků, pak, dojdeme-li k definici zázračného, nezůstane ani odpuštění hříchů záhadným. Na stopu pravdě se dostaneme snadno: Kdy Ježíš začal dělat zázraky? Když zažil proměnu vědomí v Jordánu a přemohl já na poušti. Obojí mělo za následek, že přestal dělat něco pro sebe (práce na sobě byla u konce, nebylo co dalšího na sobě učinit) a začal jednat pro lidi kolem sebe, a to důsledně bez výjimek. To mohl provádět také proto, že nádoba jeho já se už nenaplňovala svým, takže pramen věčného života na jejím dně byl pořád čirý a nepřestával prýštit do vědomí. A to je celý obsah zázračného: Proud Boží existence, poznání a lásky neomezený "mým". Na tom, kdo je nositelem takového osvobozeného proudu pak už záleží jen tolik, zda nechá z tohoto proudu více téci složku poznání než existence nebo lásky či jinak. V případě odpuštění hříchů odpouštějící dává přednost složce poznání. Kajícník poznává způsobem jemu dosud neznámým, čeho chybného se dopustil a lituje toho silou poznání správného. Poznáváte, z mého předcházejícího líčení, že s tím mám určité zkušenosti a že jsem je měl už před zmíněnou generální zpovědí, a proto její účinek je v podstatě neutuchající.
Vlivem této specializace toku poznání byl jsem svědkem největšího zázraku ve svém životě právě v oblasti poznání. Bez studia Bible a úvah o ní náhle toho podzimu 1939 v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen jsem jasně poznával dosud mně skrytý smysl symboliky Ježíšova života, a to do všech podrobností, které bych nestačil nastudovat ani za celý život. Jestliže se někdo z vás s údivem pozastavuje nad hloubkou výkladu Ježíšova života a jeho výroků, pak se nedivte mému důvtipu, ten v tom není, nýbrž zázraku, který se tehdy stal. Zázraky se dějí, ale dnes potřebujeme zázraky na poli poznání a pak lásky, teprve potom na poli existence, kterými byla všechna uzdravení prováděná Ježíšem a jeho učedníky.
Proud poznání shora dolů je nejvíce podvazován a vězněn vlastní vůlí, o té víme u Ježíše, že ji neměl. Ze své zkušenosti o ní vím, jak jsem byl pracně o ni připravován od předškolního věku. Myslím, že se výkladový řetězec uzavírá.
Doufám, že nikdo z čtenářů nebude považovat ztrátu vlastní vůle, jak se projevila u Ježíše po Jordánu, za ztrátu schopnosti jednat. Jeho činnost po Jordánu byla zmnohonásobena (před Jordánem byl tesařem) jeho schopnostmi, lépe řečeno oním nepodvázaným proudem boží všemohoucnosti, který se do něho vléval a z něho pak do okolí.
Mohly by se vyskytnout zlomyslné otázky: Odpustil tehdy Ježíš hříchy, které se tenkrát považovaly za hříchy? Co považoval za hříšné? Vycházel-li z tehdejšího pojetí hříšnosti, jak by se stavěl k dnešnímu změněnému pojetí hříchu? Odpustil by novodobé hříchy?
Všechny tyto otázky jsou chybně položeny. Neodpouštěl ten nebo onen hřích, nýbrž jasně viděl do všeho, co sedí v duši člověka jako žába na prameni a ucpává volný proud vody. Odstranil zátku připoutanosti a omylu, že toto, co vnímáme smysly, nebo co se nám umožňuje poznávat rozumem, je jediná skutečnost. Že to dokázal, je patrno ze "zázraku" proměnění na hoře Tabor. Tři učedníci pronikli tam jeho vlivem do oblasti vědomí, nebo aspoň na její okraj, tam, kde se Ježíš volně a vědomě stýkal např. s Mojžíšem a s Eliášem. Pro tu chvíli musel být učedníkům "odpuštěn" omyl, že si žijeme v jedinečné oblasti vědomí, učedníci museli být osvobozeni z vězení svých nedokonalých prostředků vnímání a uvažování. Tak se mně jeví odpuštění hříchů, a je mi jasno, že má své stupně, v nejběžnějším případě podle síly víry, ve vzácnějších případech podle předešlého už zvýšeného stavu vědomí nebo poznávání. K tomuto stavu jsem se např. dostal v předškolním věku, když vlivem trápení, které mně způsobovali lékaři, mně bylo "odpuštěno" všechno, co bylo náplní mého já (to už jsem vysvětlil dříve) a další "odpuštění" už potom následovala z vyšší úrovně poznávání než obvyklé, např. poznávání toho, co je relativně správné pro člověka v určitém postavení a na určité úrovni vývoje duchovního. Pak už probíhala řetězová reakce, bylo to soustavné rozpoutávání zábran poznání.
Mám na stránce kousek volného místa a je mi líto prázdného papíru, tj. ponechat papír nevyužitý. Mluvil-li jsem o nánosu svého, pak do tohoto nánosu je třeba také započíst všechny lidské představy. Člověk nebude ušetřen ani toho, že se bude muset rozžehnat se svou lidskou představou o Bohu. Tento proces překonání Boha podle lidské představy je báječně znázorněn v obrazu vzatého z vnitřního děje v duši Jákobově. Jákob měl dojem, že jeho bratr Laban ho nenávidí a že ho chce zabít, protože Jákob získal lepší a bohatší statek než jeho bratr Laban. Rozhodl se, že se s Labanem smíří. Posílal postupně Labanovi svůj nejlepší dobytek a pak své sluhy a služky, zkrátka posílal mu postupně svůj majetek, aby ho usmířil. S každým takovým darem šel posel se vzkazem, že je od Jákoba, který se chce se svým bratrem usmířit, Laban nic nevracel, ale ani poslové se nevraceli, takže Jákob měl za to, že je Laban zabíjí, aby mu dokázal, že také jej zabije. Nakonec Jákob zůstal sám bez majetku na břehu řeky a rozmýšlel se, má-li také sám jít za bratrem a dát mu k dispozici svůj vlastní život. Když se konečně rozhodl, že to učiní, tj. když se vzdal svého života z lásky k bratrovi, zjevil se mu Bůh a začal s Jákobem zápasit. Jákob po úporném boji Boha přemohl a za to mu Bůh propůjčil nové jméno "bojovník Boží", Izrael. Detaily si přečtěte v Bibli nebo ve Sladkém jhu.
Mně teď jde jen o to, že tím naším, které nám brání ve styku s Bohem, je také naše představa o Bohu. Jákob měl lidskou představu o Bohu. S touto svou lidskou představou o Bohu musel bojovat, aby se jí zbavil, aby ji přemohl, pak teprve se mohl nazývat pravým bojovníkem Božím. Napsal jsem dříve totéž jinými slovy, že víra v Boha musí na určitém stupni vývoje odpadnout, protože nemohla být jiná než ustavená podle lidských představ. Totéž platí o víře v osobní spásu atd. To jsou prostředky, které přivedly např. učedníky Páně k Ježíši, ale pak musely být v pravý čas a s velkou moudrostí odstraněny a nahraženy jinými. Kde není této náhrady více než rovnocenné, nesmí být bourána ani víra, pokud tu je, ani zavrhován kterýkoli vývojový prostředek. Ovšemže tyto přesuny v prostředcích nejsou hladké. To konečně vidíme na životě učedníků Páně. Ale vždycky mají charakter vyprázdnění se od jedněch i od dosavadního smyslu života a nalezení nového vyššího smyslu i s vyššími a na novém stupni účinnějšími prostředky. Jeden můj přítel se mi omlouval za svou neschopnost obrátit se a napsal mi: "To se té Maří Magdaléně pláclo o zem, když před ní stál Ježíš. Ale před námi nestojí a konečně dnes se zázraky nedějí, co tedy nám zbývá, jak to máme provést?" Pomocí juda, jemného stylu, nenásilně ale vytrvale, však ten náš nepřítel, zachováme-li klid, odhalí svou slabinu a pak ho položíme jediným chvatem.
To je prozatím vše. Myslím, že je nad čím se zamyslet i naznačeno, kudy se dát dál. Zajímalo by mne, jaké máte zkušenosti vy, co se vám daří a s čím máte potíže. Přeji každému, aby mu život vždy přinesl to, co bychom potřebovali a abychim vždy věděli, že toto právě teď potřebuji
cela. jaroslav
